Nejsem stoupencem řeckého premiéra Alexise Tsiprase, naopak se řadím mezi jeho hlasité odpůrce. Považuji jej za levicového socialistu, jehož myšlenky nejsou daleky komunistickým heslům. Na plánované referendum nicméně koukám z jiného úhlu.

Pokud se obě strany dohodnou, dostane se řešení problému zpět na začátek. Dalšími a dalšími půjčkami na splátku dluhu se problém posouvá o měsíc, rok, možná „pětiletku“ dál, ale o skutečném východisku nemůže být řeč. Je to podobné, jako tlumení bolesti zubu prášky, místo návštěvy lékaře. První den analgetika zaberou, druhý je lépe, třetí den je bezbolestný, ale nakonec – bez skutečné a účinné léčby – mohou vypadat zuby všechny.

Chodit k zubaři není pro většinu smrtelníků nic příjemného. Stejně tak jako splácet nebo (ještě v té horší variantě) nezvládat splácet dluhy. Jenže Řecko už těch prášků na bolest za posledních sedm let „strávilo“ tolik, že přestaly zabírat a navíc začalo hrozit, že se zánět rozšíří i mimo dutinu ústní. Nastala jediná možnost – operace. Celkový dluh Atén je totiž gigantický a není možné jej splatit. Když se věřitelé s Řeckem domluví, znamená to jen karanténu nevyléčitelného pacienta.

Vhodit do urny „ne“ dohodě Řecka s věřiteli, bych proto neváhal. Dokonce bych, pokud by se někdo zeptal, volil variantu pro opuštění eurozóny (nikoli však Evropské unie). Následky by byly bolavé, ale pooperační rány zkrátka bolí a bývá často hlavně na samotném pacientovi, jak rychle se s nimi vypořádá.

Aby se vrátilo na výsluní Akropole, potřebuje se Řecko dostat z nejistoty – to znamená provést jednak řadu změn (například podpora zaměstnanosti mladých) a jednak i skutečný návrat do Evropy. Tam je řecká budoucnost – nikoli v dohodě s věřiteli, která akorát prodlouží agónii. Pro naplnění těchto cílů je krach nevyhnutelný. Čím dřív přijde, tím méně bude bolet.