Od světové finanční krize již uplynulo osm let. Mnoho lidí kvůli ní ztratilo miliony. Zejména ti, co prodali a zpět už nenakoupili. Logika je jasná: akciové indexy se v roce 2009 propadly do hlubin Mariánského příkopu a pouhá hrstka investorů to viděla jako příležitost k nákupu. Proč taky investovat, když celosvětové oživení ekonomiky od té doby nebylo některak výrazné. Hospodářství většiny států stagnovalo nebo mírně rostlo, podstatně méně než akciové indexy.
Za jejich růstem totiž stojí externalita ve světových dějinách nevídaná. Odstartovala ji americká centrální banka Fed, když oznámila gigantický program podpory ekonomiky skrze tištění peněz, v ekonomických kruzích zvláštně označovaný jako kvantitativní uvolňování. Pumpování peněz do ekonomiky se tak stalo jakýmsi všelékem a podle amerického vzoru jej začali předepisovat také v eurozóně, Británii nebo také v Japonsku. Vše má jediný cíl. Zamezit deflaci, která dlužníkům škodí a věřitelům pomáhá. A kdo je největším dlužníkem světa? Samozřejmě národní vlády, a ty si přeci samy sobě škodit nebudou.
Nyní jsme v situaci, kdy americké indexy lámou rekordy, i když jejich růst není podložen ekonomickým růstem, nýbrž zásahem „úřední moci“. Centrální banky tak vytvářejí další bublinu, která jakmile splaskne, zasáhne nejen bohaté, kterým se sníží jejich kapitál v akciích a dluhopisech, ale také chudé, protože dojde k vysoké inflaci a ta vadí mnohem více spodním devadesáti procentům než těm horním deseti. Jako zajištění před tímto scenářem lze investovat například do inflačních dluhopisů (TIP) nebo do investičního zlata buď přes burzovně obchodovatelné fondy (ETF) či přímou investicí do fyzického zlata.
